Nejpropracovanější forma komunikace kromě lidské řeči není dorozumívání primátů či kytovců, ale komunikace včel. Včely medonosné si dokáží sdělit kvalitu, vzdálenost a přesné umístění zdroje potravy prostřednictvím složitého sledu pohybů a vibrací – říká se mu „včelí tanec“. A třebaže dorozumívání delfínů a opic moc nerozumíme, tomu, co si sdělují včely, již porozumět umíme (například je zde úhel, který svírá včela s podkladem – díky tomu sděluje, kde je asi pastva).
Včely navíc i rozumí času a dokáží prý vnímat lidské tváře. Přitom jejich mozek je velký jako špendlíková hlavička, takže ne moc. A přesto se včely, které jsou odměněny nektarem, když jim ukáží fotografie, ale za jiné fotografie nedostanou nic, rychle naučí poznat rozdíl. Přitom myslí jen na dvě věci – kde je potrava a kde se má usadit nový roj.
Zajímavé je, že ač byly včely v Americe i před Columbem, tak nebyly medonosné. Úl je navíc plný dramat. Nová matka ubodá všechny své sestry a pak se za letu páří až s patnácti trubci. Všichni trubci při páření zemřou (exploduje jim penis a zůstane v matce jako ucpávka) a matka se vrací s takovým množstvím spermatu, že jí vystačí po celý život. Během svého až tříletého života pak naklade až 1500 vajíček denně.
Včela medonosná také poskytuje jedinný jedlý produkt (kromě mléka savců), který můžeme od zvířete získat, aniž ho zahubíme. Když je med dobře uzavřený a uskladněný, je to jediná potravina, která se nezkazí. V pyramidách faraonů byl prý nalezen med starý až 3000 let, kterému nic nebylo.
Produkce medu však představuje jen 2% skutečného významu včel. Ty jsou důležité hlavně pro opylování – za každé třetí sousto dnes vděčíme právě včelám.
zdroj: LLOYD-MITCHINSON – Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech